2007 U-19 MS v Peterborough, Kanada

Datum: 3. 8. - 11. 8. 2007
Místo: Trentova univerzita, Peterborough, Kanada
Týmy: 11 týmů - Anglie, Austrálie, Česká republika, Haudenosaunee, Japonsko, Kanada, USA, Wales, Německo, Nový Zéland, Skotsko

Umístění:
1. USA
2. Austrálie
3. Anglie
4. Kanada
5. Japonsko
6. Haudenosaunee
7. Skotsko
8. Wales
9. Česká republika
10. Nový Zéland
11. Německo
 

Organizační tým reprezentace ČR:
Simona Baráková - hlavní trenér
Veronika Brychcínová - asistent trenéra
Andrew Hübschmann - asistent trenéra
Eva Chudlařská - asistent trenéra
Lenka Pešková - manažerka týmu
Magdaléna Kramlová (nyní Machková) - fyzioterapeutka
Pavel Urban - zpravodaj

Reprezentace ČR:
# 1 Anna Ničová
# 2 Tereza Hroníková
# 3 Štěpánka Koubová
# 4 Aneta Benešová
# 5 Anna Dočkalová (kapitánka)
# 6 Dominika Brožková
# 7 Tereza Karnetová
# 8 Tereza Sebastianidesová
# 9 Alice Králíčková
# 10 Tereza Demuthová
# 11 Adéla Blahovcová
# 12 Michaela Srchová
# 13 Blanka Čermáková
# 14 Michaela Zelená
# 15 Eliška Urbanová
# 16 Allison Hübschmann
# 17 Anna Kopecká
# 18 Tereza Malá

K šampionátu:
Jako juniorská reprezentace České republiky jsme se vydaly na mistrovství světa poprvé. Celé to zorganizovala hlavně trenérka Simona Baráková se svou (a naší) manažerkou Lenkou Peškovou. Přípravy na takovouhle cestu nejsou vůbec snadné. Nemyslím tím jen náročné tréninky, pilování našich dovedností a fyzické kondice, ale hlavně shánění peněz, abychom vůbec naši vlast reprezentovaly. V tomhle ohledu nám velice pomohli mnozí rodiče, kteří zapojili své síly u svých známostí, ať už v práci, nebo kamarádů, a i když jsme nějaký ten peníz musely zaplatit, stálo to za to.
Během Prague Cupu v červenci 2007 jsme se poprvé mohly sžít jak na hřišti tak mimo něj s novou spoluhráčkou Allison Hubschmannovou. Stejně tak s novým asistentem trenérky Andrewem Hubschmannem, bratrem Allison. Oba dva k nám přiletěli ze zámoří, z New York City. Allie splnila formální podmínky pro reprezentaci, protože její tatínek je Čech. Allison přispěla svými velkými zkušenostmi a prací na hřišti. Během roku do realizačního týmu přibyly další posily, a to Majda Kramlová jako fyzioterapeut a Pavel Urban jako novinář, který velice prospěl k propagaci nejen našeho juniorského mistrovství, ale lakrosu vůbec.
Odlet proběhl hladce, stejně tak jsme přežili zdlouhavou cesta jak letadlem do Toronta, tak posléze ještě autobusem do Peterborough. Když jsme dorazili do Trentovy univerzity, bylo okolo půl osmé večer. Proběhla první kanadská večeře a následně trénink, abychom se okamžitě srovnaly s časovým posunem, i když spousta z nás to nemohla rozdýchat.
Atmosféra mistrovství světa nás pohltila hned při našem první zápase, který byl vůbec prvním v programu celého turnaje. Souboj byl proti našim sousedkám z Německa, které se snadno vezly na naší únavě z letu a v klidu podržely do poslední minuty stav 7 : 7. Nezvládly však Mišutku Srchovou, která pár vteřin před koncem zvýšila právě o ten jediný gólík, a mohly jsme se radovat.
Další hra byla s týmem Irokézek, v jejich jazyce Haudenossaunee. Velkým psychickým vypětím pro nás však bylo smutné zranění hvězdy z minulého zápasu Mišutky, která po úporném bránění upadla a vykloubila si loket. Dlouhých 30 minut trvala prodleva, než se znovu začalo hrát, ale otřesený tým se zvednul na maximum, jelikož nás ostatních 17 hráček muselo hrát srdcem i na hřišti za naši oporu, která byla v nemocnici. Ano, prohrávaly jsme, ale ten neskutečný boj se stal naším nejlepším, jaký jsme v Kanadě předvedly.
Nový Zéland. Jako seniorky byly před dvěma lety na MS absolutně marné. Naše reprezentantky je rozválcovaly poměrem 21 : 6, a my jsme proto počítaly s lehkým soupeřem. Musely jsme ale smeknout před skvělou hrou mladých hráček, které udělaly ohromný pokrok, a naše vítězství nebylo vůbec lehké. Každopádně jsme se mohly radovat z výsledku 8 : 5. Díky tomu jsme postoupily jako druhý nejlepší tým ze skupiny a naším soupeřem se mělo stát Skotsko, které jsme porazily nedlouho předtím na turnaji v Praze.
Když jsme nastupovaly do zápasu, byla zamlklá nálada. a stejně tak to vypadalo i na hřišti. Přesně se zde ukázalo, že nestačí, když hraje jen pár hráček, ale že je potřeba sjednotit všech jedenáct, které mají tu možnost být na hřišti. Na většinu z nás padla velká únava, jak ze hry, tak z nesnesitelného dusna, které panovalo po celý náš pobyt. Neměly jsme sílu se navzájem poslouchat ani si naopak něco důležitého říct a radost, která byla na Prague Cupu, se opravdu nekonala. Skotsko nás deklasovalo 18 : 6. Přes všechno to trápení jsme se musely soustředit na další den. Opět zápas s Novým Zélandem, a o den později zase Německo.
Během zápasu s „kiwi“ jsme poznaly, že jsou ještě více vysílené než my, a to nás zvedlo k tomu máknout víc. Zápas se vydařil, nálada se zlepšila po minulém dni a po výsledku 10 : 6 se oslavovalo, jak jinak než v jídelně nad spoustou pizzy a jiných kanadských specialit.
Před posledním zápasem mnohé chytla nákupní horečka a Peterborough si mohlo mnout ruce nad naší návštěvou. Střídmější pobyli v muzeu kánoí a s kafčem v ruce prošli město s drobnými suvenýry v batohu. To další skupinka si najala na odvoz svých nákupů Pavla Došlého, který byl tou dobou na tříměsíčním hostování v kanadském týmu Ajax Pickering, a trenérka mohla být ráda, protože tenhle výlet byl skvělou motivací před posledním zápasem. Ještě jsme zkoukli Lift Lock – největší hydraulické zdymadlo na světě – a odebrali jsme se do campusu.
Jak pro nás, tak pro Němky to byla poslední šance se předvést na americkém kontinentu. Jak jsme poznaly, soupeřky použily všechny možné zbraně, jen se to netýkalo fair play. Jejich lakroska v našem břichu byla samozřejmost od začátku do konce, úmyslné padání a řvaní Au jim také procházelo. Naše spoluhráčka Allie byla na těsno obsazená a ještě jí rozhodčí pískali nesmyslné fauly. Všechno jsme ale překonaly a bojovaly jsme, výsledek 12 : 4 mluví za vše! Skončily jsme na devátém místě z jedenácti, ale hlavně se čtyřmi výhrami se šesti možných, což je úžasné.
Další den bylo hřiště pro ty nejlepší a my zaujmuli místa na tribuně a sledovali, co se dalo. Zápas o bronzovou medaili byl lepším zážitkem než samotné finále. Kanada proti Anglii – domácí se spoustou fanoušků měly chvílemi náskok, ale disciplinované Angličanky dotáhly a za stavu 8 : 8, 18 sekund před koncem si neuvěřitelně nahrály před branku a bylo rozhodnuto. Při posledním rozhozu už měla většina Kanaďanek jen slzy v očích ze zklamání ze svého neúspěchu. a nastalo finále USA – Austrálie. Nejdůležitější zápas těch nejlepších po deseti hracích dnech. Tentokrát však byli zklamaní diváci, jelikož hra se neskutečně táhla a nesrovnatelně lepší hra Američanek akorát všechny dokázala zahnat pod stany do stínu. USA nastřílely o 10 gólů víc a k získání nejcennějšího poháru moc námahy vynaložit nemusely. Hned po finále se všechny týmy sešly na hracím ploše a převzaly ocenění za umístění. Večer nás čekal závěrečný banket, který byl vtipný a trapný zároveň. Už jen proto, že měl zdržení okolo jedné hodiny, konal se v boxlakrosové hale přímo na ploše, kde byla neuvěřitelná zima, a večeře o dvou chodech byla extra zdravá. Takže jsme schroustaly kukuřici s dušenou mrkví a společně se zasmály tomu, jak jsme dopadly. Vrcholem a účelem tohoto banketu bylo udělování cen pro nejlepší. Na začátku této ceremonie dostala cenu jedna z rozhodčích od světového svazu ženského lakrosu IFWLA. Poté byla z každého týmu převzaly vybrané hráčky cenu Duch lakrosu a Srdce lakrosu. První zmiňovanou cenu si odnesla Mišutka Srchová, která tímto sportem opravdu žije ve dne v noci. Cena měla podobu barevné dřevěné lakrosky. Skleněnou plaketou Srdce lakrosu poctili mě.
Jako tým jsme poděkovaly symbolickými dary našemu realizačnímu týmu, který měl nelehký úkol zpacifikovat 18 mladých holek v mnoha situacích. To uznání si opravdu zaslouží.
A to je asi konec mého putování vzpomínkami na můj zatím nekrásnější zážitek v životě. Nejkrásnější nejen kvůli tomu, že to bylo mistrovství světa a reprezentace naší země, ale hlavně kvůli partě a souznění, které probíhalo krásných 11 dní a to s Áňou Ničovou, Terezkou Hroníkovou, Štěpánkou Koubovou, Anetkou Benešovou, Dominikou Brožkovou, Terezkou Karnetovou, Terezkou Sebastianidesovou, Alici Králíčkovou, Terezkou Demuthovou, Adélkou Blahovcovou, Mišutkou Srchovou, Blankou Čermákovou, Míšou Zelenou, Eliškou Urbanovou, Allie Hubschannovou, Aničkou Kopeckou, Terezkou Malou a také Olinkou Petrákovou, která se celé roky připravovala s námi, ale pár dní před odletem ji skolila nemoc.
Nakonec děkuji všem rodičům a fanouškům, kteří nám psali po celý náš pobyt přes oceán a drželi vytrvale palce!

Článek převzat i internetových stránek lcc-radotin.cz, napsala Anna Dočkalová