Historie ženského lakrosu

Trocha historie ženského lakrosu...

První zmínka o ženách a lakrosu:

LAKROS je původní hrou severoamerických indiánů nazývanou Bagataway či Terawaarathon. Indiánská "družstva" měla stovky hráčů a branky byly od sebe vzdáleny i několik kilometrů. Branku tvořila tyč, jindy strom, skála nebo dokonce osoba - medicinman. Taková brána se během hry mohla pohybovat což komplikovalo "vstřelení gólu". Zápas také trval několik dní. Když hráči počali umdlévat, dohnaly je ženy jejch kmene a rákoskami je nutily k většímu úsilí. A zde se tedy datuje první ženské přispění ke zdárnému výsledku ve hře lakros. Hra byla pro indiány vážnou záležitostí, kterou řešili spory mezi kmeny, posvěcovali léky, lakros byl součástí náboženských obřadů. Indiáni jej považovali za dar od samotného Stvořitele, a náležitě si tohoto daru cenili. Příprava na hru trvala několik měsíců a byla spojena s mnoha rituály.

Za několik století lakros dostal podobu sportovního odvětví a byl hrán i bělochy dle přesných pravidel, na přesně vymezeném hřišti s dvěma brankami daných rozměrů. V té době se lakros dostal i k ženám. Už samo sebou neběhaly s rákoskami, ale s lakroskami. A jediné povzbuzení k výkonu mohly čekat od své trenérky nebo spoluhráčky. Přesnou dobu, kdy se něžnému pohlaví dostala do ruky lakroska za účelem vlastní hry není snadné určit. Předpokládá se, že to bylo v Anglii na Ladybar House School v Londýně, roku 1886. Již od počátku to pro ženy byla hra bez fyzického kontaktu . Na Wycombe Abbey Scholl se určitě hrálo o 10 let později, ale s týmy o 8 hráčkách.

Roku 1897 se počet hráček zvýšil na deset. A v roce 1899, hrály již dvanáctičlenné týmy, jak je známe dnes. V roce 1900 se mužský a ženský lakros rozlišil ve dva zcela odlišné druhy tohoto sportu. Po roce 1907 se začal hrát V The Southern Ladies Clubu moderní lakros, možná jeden z nejvíce fyzicky náročných, dynamických a tvrdých sportů pro ženy. Ale také možná jeden z nejkrásnějších, nejvariabilnějších a nejzvláštnějších týmových her pro ženy na hřišti. Hra, která nechce jen rychlé nohy, silné paže, ale i umění ovládnout lakrosovou hůl, dokonalou orientaci na hřišti, dobré periferní vidění. Rychlé rozhodování v řešení herních situací. A především souhru všech dvanácti hráček.V roce 1912 založila kapitánka SLC miss Beaton ženskou lakrosovou associaci. (nyní England Womens Lacrosse Association - AEWLA) a během dvou let z ní vytvořila silnou stabilní organizaci. Po 1.světové válce byly obnoveny anglické lakrosové kuby, které musely přerušit svou činnost. A založeny lakrosové associace ve Skotsku, Irsku a Walesu.

AEWLA pomáhala zavádět lakros i mezi americké ženy. Anglické trenérky učily na amerických školách a univerzitách atletky USA. Margaret Boydová, poválečná kapitánka Anglie (jeden čas i prezidentka AEWLA) se zasloužila o zavedení lakrosu na východoamerickém pobřeží. Američanky byly dychtivé a učenlivé žačky a tak není divu, že v roce 1931 byla založena United States Women Lacrosse Associations.

Poprvé cestoval do USA anglický ženský tým v roce 1934, aby tu vyučoval, trénoval, předváděl a hrál exhibiční utkání s americkými hráčkami. Ženy sebou přivezly i první lakrosový film, který na školách, universitách a klubech také promítaly. Anglický tým tehdy porazil ženy USA 27:0.

Do počátku devadesátých let pokračovaly anglické lakrosové týmy ve svých turné po Spojených státech a oplátkou navštěvovaly Američanky Anglii., poprvé na čtyři týdny v roce 1935. V letech 1969-70 se uskutečnilo na pozvání z Austrálie The Pioneers World Tour pro tým anglických a amerických hráček, mající za úkol podnítit vznik ženského lakrosu V Austrálii na Novém Zélandě, v Honolulu, Singapuru, Tokiu, Hong Kongu a Nizozemí. Součástí turné byl i světový šampionát hraný mezi americkými a anglickými hráčkami, v němž zvítězily Angličanky těsně (11:10). Mezi další země, kde se lakros stal oblíbeným sportem mladých lidí patří jistě Japonsko. Ženský lakros se v Japonsku objevil okolo roku 1990. Začal se hrát na univerzitě KEIO a odtud se rychle rozšiřoval na další univerzity. Jedním z důvodů proč tu lakros zakotvil byl určitě nedostatek sportovních týmových her pro dívky tohoto věku. Lakros je k vidění především v Tokiu a Osace. V roce 1993 bylo v Japonsku přes 6000 hráčů a hráček V dnešní době se ženský lakros hraje v Německu, Švédsku, Finsku ..Je těžké říci zda není v některé další zemi pár nadšenkyň, které se honí s lakroskama za kulatým míčkem. Potvrzená existence ženského lakrosu může být měřena snad jedině účastí na Mistrovství světa a Evropy. Mistrovství Evropy se účastní Anglie, Walesu, Skotsko, Česká republika, Německo . Tu a tam se objeví i reprezentační tým Švédska. (ME poprvé proběhlo v roce 1996)

Z materiálů:
LAKROS, Ivan Makásek a kolektiv
LOK lakrosový občasník (vycházející do r.1993)
TÁBOŘÍME V TÝPÍ, Jiří Macek

Sestavila Sára Hardtová