Dny 11–12 (so 30/6, ne 1/7)

Dobrý den celý den z Amsterdamu.

K ránu mě vzbudil šramot. Radek, Dominik, Šéďa a Kopíno se snažili vloupat okénkem od záchoda k nám do chatky a půjčit si alkoholtester. Fakt, že nepřišli na to, že je odemčeno, vypovídá o jejich stavu dostatečně i bez alkoholtesteru.

Dopoledne jsme se Semerákem a Jéňou vyrazili ještě do města. Oni na van Gogha, já na toulání. Podařilo se mi solidně zakufrovat. (Pár fotek z města je zde.)

Holky porazily Švédky jednoznačně 20 : 5. Julča a Anička daly své první góly za reprezentaci. Pro Švédky je i páté místo velkým úspěchem.

V areálu vypukla nějaké další akce, takže clubhousy Amsterdam (kde byla hlavní základna pořadatelů) a Hurley jsou zavřené a všechno se stěhovalo na Pinoké. Semifinále se hrají na hlavním stadionu s tribunami pro 4000 lidí.

V zápase o třetí místo porazili Švédové Holanďany 11 : 10 a jsou velkým překvapením turnaje. Skotky vyhrály nad Němkami 11 : 7.

Obě finále byla jednoznačná. Angličanky nedaly šanci Walesankám a Angličani Irům. Anglie je prostě o kategorii výš než všichni ostatní. Nicméně tribuna byla plná lakrosáků a atmosféra byla výborná. Akorát na mě dolehla únava z ponocování nad tiskovými zprávami a půlku mužského finále jsem i při té vřavě na tribuně proklimbal.

Závěrečné ceremoniály po každém finále byl docela pěkné. První tři týmy nastoupily na ploše a pak si postupně chodily na tribunu pro medaile, což bylo zřejmě odkoukáno z fotbalu. Akorát bylo trochu nešikovné, že na tribuně se všechno odehrálo v hlubokém stínu, nebo spíš ve tmě, takže to zdálky nebylo moc vidět, natož aby se to dalo nějak solidně vyfotit. Jelikož hlavní kamera byla na věži proti tribuně, odehrávala se část ceremonií na ploše buď zády k divákům, nebo zády ke kameře, což bylo taky trochu nešikovné.

Ale jak jsem říkal, nálada byla skvělá. Angličani slavili jak o život a samozřejmě ihned rozstříhali síť vítězné branky na suvenýry. I stříbrní Irové a bronzoví Švédové byli spokojení. Už jsem o tom psal při zahajovacím ceremoniálu. Ten hezký zážitek z atmosféry finále přebije většinu zádrhelů turnaje a konec dobrý – všechno dobré. I když na finále sem tam sprchlo (hlavní tribuna stadionu je krytá) a ochladilo se.

Závěrečná party se odehrávala v clubhousu Pinoké, který má kapacitu tak 100 lidí v uspořádání jídelna, 200 v uspořádání divadlo a 400 v uspořádání metro. Když jsme tam dorazili po finále, už tam bylo asi 390 osob. Bod za outfit získávají Švédky, které měly jednotné šatičky, a ani naše holky se nenechaly zahanbit. DJ zaplnil prostor ohlušujícím rytmickým hlukem a lidé se začali dorozumívat nonverbálně. Venku pršel studený déšť a bylo tam nevlídno. Dali jsme si s Káčou a Semerákem pivko a jeli jsme do kempu, kam se časem dotrousila většina výpravy. Další zprávy z party tedy musíte vymámit z někoho jiného.

Ráno po šesté vypuklo balení a úklid a mezi půl osmou a osmou byla většina aut pryč. Kluci, kteří přijeli s Tomášem Beranem, se probrali a začali se shánět, s kým se dostanou domů, jelikož Tomáš pokračuje kamsi po Holandsku. Dva jsme vzali my s Hapem, třetí se nakonec jako pátý vmáčkl k Došlákově posádce.

Šéf kempu mi bez mrknutí oka vrátil zálohu 400 €, protože naše chatky byly vpodstatě vzorně uklizené. Předtím totiž Izraelci nasadili laťku tak nízko, že jsme byli za hvězdy, a Izraelci také vyfasovali od šéfa kempu patřičný příděl bullshitů.

Při balení jsem zjistil, že mi zůstala reflexní vestička, kterou jsem jakožto řádně akreditovaný fotograf měl zapůjčenou. Našli jsme ztracený barel a několikrát jsme ho vypláchli. Stav míčů je +7. Cesta domů proběhla hladce, akorát v Bad Oyerhausenu nám začalo něco pípat v kufru a po menším pátrání jsme zjistili, že to je vysílačka, kterou Hape zapomněl vrátit pořadatelům.

Epilog

Připadá mi, že jsem byl pryč věčnost. V Česku mezitím odvolali ministra, dozrály třešně, na nádraží mi zprovoznili druhou kolej (a dočasně se nejezdí po té první), vypukly prázdniny, na náměstí ve Zbiroze se nově skví vývěsní štít supersámošky Spar U Kima a slibuje, že je otevřeno i přes poledne, na Smíchově zrušili mé oblíbené pekařství, v zaměstnání vnikla uklízečka do mé bezúklidové zóny a svým osobitým úklidovým stylem „stěrač“ odhrnula všechny věci na mém stole do oblouku po kraji, navíc se zmocnila mého hrnku a změnila pečlivě pěstěný zlatavý čajový barevný nádech v sterilní bělobu laboratorního nádobí, a co je nejhorší, správce sokolovny Sebák se bez dozoru utrhl ze řetězu, uvolnily se v něm kreativní pudy, vytvořil na galerii nový kumbál a uklidil mi kancelář.

Několika ráznými tahy břitvou jsem nemilosrdně zařízl Jochena, vypnul Ein Kessel Buntes a obnovil veřejný pořádek na svém obličeji.

Co dodat k mistrovství? Mužský tým mě potěšil. Držel spolu, kluci se podporovali, nikdo neprudil a všichni byli pozitivní. LAX pozitivní. Byla to radost.

Nedopadli jsme špatně, ale mohli jsme dopadnout líp. To platí o chlapech i o holkách. Z lakrosového pralesa se vynořují nové a nové tlupy a civilizují se a šplhají k výšinám. Třeba Švýcaři nebo Izraelci. S tím materiálem, který máme my, sice můžeme hrát zápasy se širší evropskou špičkou, ale co dál a kde brát nové hráče? Proč v Belgii vzniklo osm klubů a v Holandsku nebo Francii rostou další jako houby po dešti? Jak nadchnout další cvoky, aby se na lakros dali a aby vznikaly nové kluby i u nás? Byť budou hrát bush league... Jak se dopracovat k tomu, aby reprezentace mohla vznikat výběrem třiadvaceti hráčů ze šedesáti a ne třiadvaceti z pětadvaceti?

Jestli k tomuhle nedojde, tak nás tahle invaze barbarů brzy smete a zadupe do prachu. Za dva roky je fieldové MS v Denveru. Snad se to nestane už tam.

Tak uvidíme.

Ondřej

Fotogalerie z finálového dne je tady