Matěj Barák: Motivací je pro mě hra samotná

Představujeme dalšího hráče reprezentačního týmu pro mistrovství Evropy 2016 a tím není nikdo jiný než klíčový útočník radotínských Custodes Matěj Barák. Rozhovor s ním pořídila Eliška Karásková.

Matěj je jednoznačně jedním z nejnadanějších a nejzkušenějších hráčů celého reprezentačního týmu. Lakrosu se věnuje v podstatě od doby, co se naučil chodit. S lakroskou začal běhat již ve dvou letech. Na první tréninky začal chodit o tři roky později. Ačkoli se v minulosti věnoval i jiným sportům, lakrosu dal vždy přednost, a jak sám říká, užívá si každou minutu strávenou na hřišti.

Matěji, tebe se nemusím ptát, jak jsi lakros objevil. Je zřejmé, že tě k němu přivedli oba dva rodiče. Ale i přesto si myslím, že pokud dítě nebude jakákoli aktivita bavit, tak ji dělat nebude a už vůbec se jí nebude dlouhodobě věnovat. Je tedy namístě moje otázka, co tě na lakrosu baví.
Ani nevím. Lakros je něco jiného, co tu běžně lidé neznají, má v sobě silný náboj.

V tom s tebou souhlasím. Je to sport, o kterém se v České republice téměř neví, což nenahrává běžnému sportovnímu prostředí, které hráče dokáže spontánně motivovat. Kde hledáš motivaci ke hře?
Mojí motivací není ani tak úspěch nebo výhra v zápase, jako spíš pocit, že jsem zápas odehrál dobře a odvedl jsem maximální výkon. I když vyhráváme třeba o dvacet golů a já hraju „tužku“, tak mě to zkrátka nebaví. Musím mít dobrý pocit ze sebe samého. Většina kluků říká, že motivací je hlavně uspět na Memoriálu, ale já to mám tak, že mě těší a motivuje už jenom to, že si obleču výstroj a stoupnu si na hřiště.

Jaký typ lakrosu upřednostňuješ?
Začínal jsem s boxlakrosem, ale je pravda, že jsem si oblíbil spíš fieldlakros. Asi proto, že tam všem uteču a nikdo mě nesrazí, protože na hřišti nejsou mantinely.

Jaký je pro tebe hlavní rozdíl mezi fieldlakrosem a boxlakrosem. Velikost hřiště?
Především velikost hřiště a tomu přizpůsobená pravidla. Fieldlakros je dost o hlavě, hráč je nucený hrát více takticky. Také je to hra především o rychlosti, a ne tolik o síle jako boxlakros. Během hry týmy mají naučené signály a schémata taktiky. Po ztrátě míčku je těžké ho získat zpět. U fieldlakrosu hraje taky důležitou roli hlídání ofsajdů.

Mně osobně boxový styl lakrosu trochu připomíná hokej. Nevím, jestli je to výstrojí nebo hřištěm a mantinely...
Podobné to určitě je. V Kanadě je to v podstatě brané tak, že v zimě hrají hokej a v létě lakros. Takhle to alespoň praktikoval jako mladý hráč i Wayne Gretzky. Hrál lakros jako doplňkový sport. Je to fajn, když se tyto dva sporty doplňují.

Na co si z dětství ve vztahu k lakrosu vzpomínáš? Myslím konkrétní pozitivní či negativní vzpomínku. Existuje taková?
Ani nevím, vzpomínám si jen, že se mi vždy líbil pocit, když jsem hrál za mladší kluky a mohl jsem nastoupit proti A týmu.
Vzpomínku mám na jeden galavečer All Star Game během jednoho z Memoriálu, kdy jsem se zúčastnil dovednostní soutěže, kterou jsem vyhrál. Úkolem bylo sestřelit míčkem několik lahví, kdy hráč měl stát na půlicí čáře a cíl byl za restraining lajnou. Nečekal jsem, že bych uspěl proti ostatním hráčům, sám jsem se tenkrát překvapil.

To je hezké. Jak trénuješ přesnost a práci s lakroskou?
Tím, že jsem s lakroskou vyrůstal, tak přesnost a dovednost nějak přišla sama s věkem. Ale zrovna nedávno nám v klubu udělali novou tréninkovou branku a ta je hodně užitečná. Branka má vytvořená rohová místa, jen o něco větší, než je velikost míčku. Snažíme se mířit do otvorů a tím trénovat co nejpřesnější střelbu. Ve hře samozřejmě hraje velkou roli i to, jaký má střílející hráč přehled o tom, kde stojí on sám, kde brána a brankář a pak se také zkrátka nesmí bát vystřelit.

Co bys chtěl v životě dělat? Chtěl bys trénovat lakros?
No určitě něco kolem sportu, ať je to cokoli. Bavilo by mě asi dělat atletického trenéra.

Věnoval ses někdy i jinému sportu než lakrosu?
Hrával jsem nejdřív fotbal, asi rok, když jsem byl hodně malý, a od 5 do 8 let jsem hrál hokej v Černošicích. Samozřejmě jsem paralelně s tím vším hrál lakros. V 8. třídě jsem se rozhodl lakrosu věnovat naplno. Ale je pravda, že hokej mi chybí. V současnosti přemýšlím o tom, že si pořídím výstroj a začnu rekreačně hrát.

Se spoluhráčem, Jakubem Výmolou, už asi tři  nebo čtyři roky trénujete mladší žáky, nabídl ses k trénování sám?
No to ani ne. V rámci oddílu se vybírají lidé, co by mohli předat své zkušenosti dál a lakrosu rozumí trošku víc do hloubky než ostatní. Nejdřív jsme trénovali mladší kluky v kategorii od 11 do 13 let, ale potom, co vznikl tým Wolves, se většina trenérů posunula o kategorii výš. Takže teď trénujeme starší žáky ve věku 13–15 let.

A baví tě to?
Ano, ale jen když kluci poslouchají a dělají, co mají. (Smích) Pokud bych si mohl vybrat, tak bych chtěl kluky trénovat úplně od začátku, od malých dětí. Člověk si může potom ty hráče lehčeji tvarovat.

Jak často mladí kluci trénují?
Třikrát týdně.

Spolu s Dominikem Peškem máte jako jediní zkušenosti ze zámořské ligy. Jak ses dostal k hraní v Kanadě?
Kanadská liga se rozjíždí se začátkem dubna, před prázdninami začíná play-off. Mě si všimli na Memoriálu, což je koncem dubna, a pak jsem před letními prázdninami odjel.

Do Radotína tedy jezdí i lakrosoví scouti?
Ne, to ne. Všimli si mě trenéři jiných týmů a nabídli mi, jestli si nechci zkusit zahrát u nich v Kanadě, že by mi pomohli najít tým, za který bych si mohl zahrát a nasbírat další zkušenosti. Přiletěl jsem tam čtyři týdny před play-off.

Kdy to bylo?
Poprvé jsem byl v Kanadě hrát v roce 2009 a potom podruhé v roce 2010 s celým českým týmem na juniorském turnaji, který se pořádá každý rok na státní svátek Canada Day (1. 7. – pozn. red.). Sjíždějí se hlavně kanadské týmy a my jsme byli pozvaní si zahrát. V létě 2014 jsem do Kanady odjel znova, ale tentokrát sám za sebe. Hrál jsem Junior A a QSLL (Quebec senior lacrosse league, pozn. red.).

Jaké jsi měl prvotní pocity?
V juniorské lize to bylo fajn, byli tam kluci stejně staří, někteří i mladší, takže jsem se v pohodě mezi ně adaptoval. Horší to bylo v té seniorské lize. To jsem byl dost „vyplesklej“. Navíc většina hráčů mezi sebou mluvila francouzsky, bylo pro mě o dost těžší se do týmu začlenit, ale i tak to bylo fajn. Dostal jsem se do prostředí a míst, kde je lakros „náboženstvím“ a kouzlo té hry na člověka dýchá na každém kroku. Dokonce jsem dostal indiánské jméno Okwáho, což znamená vlk. Na to jsem pyšný.

Na ME pojede tým sestavený z hráčů, kterým se daří spíš v boxlakrosu. Je to pro hráče velký rozdíl hrát na jiném hřišti pod odlišnými pravidly a taktikou?
Myslím si, že je těžší přejít z boxu na field než naopak, protože je člověk zvyklý na mantinely a uzavřený prostor a hráč to pak tahá rovnou do brány.

Jaké jsou podle tebe naše šance na úspěch?
Vzhledem k tomu, že za úspěch považujeme především medaili, jednoduché to určitě nebude. Ale reálné šance podle mého názoru stoprocentně jsou! Aspoň jim věřím. Medaili bych moc chtěl a zvlášť ve fieldu.
Kdybych měl zhodnotit naši skupinu, tak favoritem je určitě Anglie. Ta bude na stupních vítězů celkově. Lotyšsko a Itálii snad porazíme snadno. Německo nám bude dělat problémy. Jsou jak vojáci – silní, houževnatí a k tomu hodně běhaví. No, ale uvidíme, stát se může cokoli a my budeme muset bojovat.