Ohlédnutí za mistrovstvím světa v Manchesteru

Od skončení fieldového mistrovství světa už uběhlo několik týdnů, emoce opadly, začíná příprava na další mistrovství světa, tentokrát v box lakrosu, a tak je nejvyšší čas se poohlédnout za vystoupením české reprezentace na tomto historicky největším mezinárodním lakrosovém turnaji, který proběhl v půli července v Manchesteru.

Český tým se nemá za co stydět, mohlo to ale dopadnout lépe….

Český tým obsadil celkové třinácté místo (z 29 týmů), což je oproti MS z před čtyř let posun o dvě místa kupředu. Tehdy však hrálo pouze 21 národních týmů. Je ale třeba podotknout, že pokud by Irokézům nebyla odepřena účast na letošním turnaji, skončil by český tým na 14. místě. Takže výsledek je de-facto totožný s minulým MS. Oproti MS 2006 se před nás letos dostalo Švédsko, které na posledním MS nestartovalo. Naopak týmy Itálie a Lotyšska tentokrát skončily až za námi. Naši tradiční soupeři z minulých let, případně týmy se kterými bychom se měli srovnávat, tedy týmy Skotska, Walesu, Irska, Holandska, či Finska skončily jak letos, tak před čtyřmi lety před námi. Byly však časy, kdy jsme tyto týmy poráželi, resp. tyto země lakros ještě ani nehrály. Toto je značně varující konstatování. A pokud se nezmění systém lakrosu v Česku, tak nové týmy jako Polsko, Rakousko, či Norsko půjdou již brzy přes nás. Nicméně pozitivní zjištění je, že se nám podařilo zastavit dlouhodobý neustálý propad Česka ve výsledkové listině mistrovství světa. 

Pro mě osobně je konečné třinácté místo neúspěchem. Herně měl náš tým na to, aby skončil do 10. místa. Ze sedmi zápasů jsme pět vyhráli a dosáhli celkového skóre 103:53. Domnívám se, že jsme předváděli atraktivní hru plnou rychlých příher a kvalitních individuálních výkonů. Kdo nás pozoroval, musel uznat, že lakros -jako takový- umíme. Bohužel se hodně projevovala fieldová nezkušenost, kdy jsme několikrát udělali zcela zbytečné chyby taktického rázu, za které jsme výsledkově pykali.

Zajímavě působí čtení některých blogů na amerických webech, kde je v souvislosti s českým týmem několikrát zmíněn náš herně atraktivní boxlakrosový styl plný pohybu bez míče. Stejně tak je třeba zmínit reakce diváků přímo v Manchesteru, kteří např. při rozhazování před zápasem říkali, že „Ti Češi to jsou samí Kanaďané....“ 

Je jasné, že druhá prohra se Švédskem (8:15) se neměla stát. To bylo selhání, které bylo trestuhodné a neomluvitelné. To už se tak ovšem stává..... S odstupem času ale docházím spíše k závěru, že český tým měl vyhrát klíčové utkání o den dříve proti Skotsku (14:17). Tam rozhodlo pár okamžiků, chtělo to trochu více zkušeností a samozřejmě také trochu štěstí. Je ale třeba vyzdvihnout mimořádnou kvalitu skotského výběru, který hrál kompaktní, taktický a velmi promyšlený lakros založený na týmové hře. Ostatně jejich celkové sedmé místo, hned za elitní skupinou, hovoří za vše. Přesto jsme Skoty mohli porazit.

Tým….

Přestože byl český tým hodně mladý, tak díky několika starším hráčům působil kompaktním dojmem. Škoda, že tým neměl šanci být kompletně pohromadě přibližně o týden déle. Jsem přesvědčen, že pokud by se tak stalo a všechny zámořské posily se sžili s týmem a filedlakrosem, výsledek by byl podstatně lepší. Troufám si tvrdit že bychom bývali mohli hrát o 8. místo! Je třeba ale zároveň konstatovat, že nebýt čtyř krajánků z USA a Kanady, český tým by na turnaji ani neměl dostatečný počet hráčů. To je také důrazné varování…!

Jsem přesvědčen, že tým byl složen dobře a rozhodně nikdo nezklamal. Každý si našel své místo v týmu. Nezaznamenal jsem žádný pocit ukřivdění, že někdo hraje na úkor jiného. V klíčových chvílích se samozřejmě nedostali na hřiště někteří hráči. Ti to však nesli naprosto profesionálně a plně se podřídili týmu. To považuji za opravdu velké plus.

Individuální statistiky českého týmu zde: http://www.2010worldlacrosse.com/results/?cmd=team-schedule&teamid=cze

K zahraničním posilám….

Přestože zahraniční hráči měli nesrovnatelně více hráčských zkušeností - vždyť jsme v týmu měli jedince, kteří hráli (či hrají) NLL, či MLL, tak se nedomnívám, že by krajánci nějak výrazně převyšovali hráče z domácí ligy. To je jistě potěšující zjištění. Stejně jako konstatování, že všichni hráči do týmu zapadli a po určitých personálních problémech z před čtyř let, tentokrát vše proběhlo bez jediné komplikace.

Thomas Kralovenec v brance dokazoval, že střely ze střední vzdálenosti se dají pravidelně chytat a okamžitá přesná příhra po zisku míče je základem hry.

Jon Munk svojí zarputilostí a oddaností hře dal zapomenout na svoji poněkud horší individuální techniku. Domnívám se, že to byl on, kdo táhl tým morálně.

U Cheta Koneczného byla velká škoda, že se zranil hned na začátku prvního utkání, čímž musel vynechat úvodní tři zápasy. Pokud by mohl hrát celý turnaj, patřil by bezpochyby mezi největší individuality celého mistrovství. Velmi rychle se adaptoval na field a udivoval střelou a pohybovou stabilitou.

Brian Hubschmann byl po zásluze zvolen direktoriátem turnaje do druhého Týmu světa (All President´s Team). S jistotou sázel jeden gól za druhým a výborně připravoval akce ostatním spoluhráčům. Domnívám se ale, že toho Brian před turnajem moc nenahrál, neboť mu trochu chyběla herní jistota. Pokud by jí měl, patřil by k absolutním hvězdám MS!

Jak jsem již zmínil, pokud by celý tým byl pohromadě o týden déle, hráli bychom o třídu lépe. Opravdu škoda, že se to nepodařilo…!

Trenérský tým…

Český tým se připravoval v opravdu velmi skromných podmínkách pod vedením prakticky jediného trenéra Martina Haryho Mrlíka. Jemu patří největší dík za to, že jsme na MS neudělali ostudu a prezentovali se důstojnou hrou! Více není třeba dodávat...!

Já jsem do Manchesteru přijel pouze na čtyři dny a vlastně tak trochu náhodou. Neměl jsem to ani původně v planu. Nicméně jsem za toto své rozhodnutí nesmírně rád. Díky tomu jsem alespoň na těch pár dní mohl být součástí týmu, poznat po 16ti letech opět atmosféru fieldového mistrovství světa a vlastně i vrátit se na místo, kde se v roce 1994 český tým poprvé představil na mezinárodní scéně. Nemyslím si, že bych letos týmu přispěl nějakou taktickou radou ke strategii jednotlivých utkání. Byl jsem spíše morální a fyzickou podporou Harymu, aby nebyl na vše sám.

Velký dík patří samozřejmě také Šimonu Vítovi, který byl s námi třetí do party. Jak on jednou poznamenal: „Ty voe, to je hustý co…? Tři kouči  a všichni staří Malešičáci….“ Jako já, ani on však příliš do taktiky týmu nezasahoval. Tato role zcela ležela na Harym a je třeba konstatovat, že vzhledem k celkové zátěži bylo nad jeho síly strategii více připravit. Vzhledem k mým zkušenostem ze dvou boxových MS, kdy trenérský tým tvořilo vždy v průměru 5 lidí a kteří do noci před každým zápasem pracovali na strategii následujícího zápasu, je třeba konstatovat, že trenérsky (a celkově manažérsky organizačně) byl letošní tým značně poddimenzován!

Do budoucna je třeba problém „trenér/kouč“ důsledně v předstihu řešit. Domnívám se, že nejlépe americkým koučem s bohatými field-lakrosovými zkušenostmi, který bude doplněn minimálně třemi českými kouči. V Česku se field prakticky nehraje a proto nejsou ani fieldoví trenéři. Absence opravdu zkušeného trenéra nás bude do budoucna na mezinárodním poli značně hendikepovat. A bez kvalitního kouče se to hrát nedá.

Zázemí….

Je třeba zmínit, že jsme z 29 účastníků turnaje působili jako jednoznačně nejchudší tým. Jako jediný celek jsme neměli jednotné oblečení. O stejných taškách, či propagačních trikách na prodej ani nemluvě.  Když šel ke hřišti tým Švýcarska, Rakouska, či Norska, každý to musel zaznamenat. Za jednotně oblečenými hráči šel vždy početný realizační tým v týmových bundách a se stejnými týmovými taškami. Jaký to rozdíl, když se pak trousili ke hřišti čeští hráči! Každý v jiné bundě, s jinou taškou a na závěr pak tři jedinci suplující kouče, trenéry, maséry, manažery, doktory, psychology… Je mi jasné, že peněz není nazbyt a je lepší se raději prezentovat dobrou hrou než pěknou bundou, ale i „outfit“ neodmyslitelně patří ke kultuře projevu každého týmu.

Turnaj jako takový….

Samotný turnaj mistrovství světa byl opravdu velký zážitek! Vidět hrát na mistrovství světa téměř třicet národních týmů je pro starého lakrosáka, který se tento sport snaží již téměř třicet let propagovat, skoro jako sen! V době mých nejlepších hráčských let hrálo na MS pouze pět týmů. Letos to bylo šestkrát více! To je neoddiskutovatelný úspěch mezinárodní lakrosové federace, či jejích předchůdců. Je opravdu škoda, že vedení českého lakrosu na toto mistrovství světa rezignovalo. S výjimkou Petra Chmelaře jsem v Manchesteru neviděl žádného činovníka ČLU, či ČSML, což je opravdu škoda! Pro mě byl totiž tento field-lakrosový turnaj “eye-opener“ (jak se v Americe říká).

Je o mě všeobecně známo, že jsem letitý propagátor box lakrosu namísto fieldu, neboť se domnívám (a letošní MS mě v tom opět utvrdilo), že field lakros není hra pro diváka. Je třeba ale konstatovat, že masová budoucnost lakrosu leží právě ve fieldu a pokud chceme na světové scéně něco dokázat, musíme začít tento druh lakrosu hrát! Jiné cesty (bohužel) není.

Bylo skutečně zvláštní vidět týmy jako Polsko, Rakousko, Švýcarsko, Norsko a další. Stále jsem se ptal, kde se tyto týmy vzaly…?!? Je třeba podotknout, že to nebyli nějací začátečníci, kteří drželi lakrosku poprvé v ruce! Samozřejmě, že herní zkušenosti jim chyběly, ale individuálně na tom byli velmi dobře.  Domnívám se, že je třeba podchytit lakrosové aktivity v sousedních zemích a více se zapojit do organizování mezinárodních turnajů, či turné těchto týmů. Vždyť už všechny sousední země hrají laktos!

Rád bych se také zmínil o systému turnaje, který byl na rozdíl od toho posledního nesrovnatelně lepší a zajistil, že proti sobě hrály v druhé části turnaje opravdu rovnocenní soupeři při zachování spravedlnosti. Přesto systém turnaje umožňoval, že vyhrát mohla teoreticky i Bermuda. Organizátorům za to patří velký dík!

Co dál s field lakrosem v Čechách a na Moravě….

Jak jsem již zmínil, pokud chceme uspět na mezinárodním lakrosovém poli, musíme začít hrát pravidelně field. Domnívám se, že pro nedostatek hráčské konkurence nemá v českých podmínkách smysl hrát samostatnou seniorskou českou ligu, a proto důrazně doporučuji se pokusit proniknout do německé ligy. Optimální by bylo, pokud by se podařilo postavit do německé ligy dva české týmy. A to klidně k tomu i účelově založené. Hráči z těchto týmů by pak následně tvořili základ reprezentace jak pro MS, tak pro ME. Jedině pravidelný kontakt s lepšími hráči, což Němci nepochybně jsou, nám umožní cestu vzhůru. Není pochyb o tom, že boxlakros připraví hráče individuelně. Možná dokonce lépe než trénink fieldu, avšak bez pravidelných fieldových ligových zápasů, kdy si hráč „zažije“ herní návyky, není šance uspět. Pokud budou hráči neustále na hřišti přemýšlet kam mají běžet, či aby např. neudělali ofsajd, nemůžeme hrát v žádném případě o první desítku.

Jak již jsem také zmínil, je třeba se aktivně podílet na turnajích v sousedních zemích. Pokud se tak nestane, brzy nás Lotyši, Dánové, či Švýcaři začnou přehrávat. A toho bych se opravdu nerad dožil….

Text a foto: Pavel Semerák

New York, 9/2010